[ProtiAlt] Zasloužíme si svobodu?

Tento týden jsme si připomínali oběti boje za svobodu. Vojáky, politiky i obyčejné lidi, pro které jejich vlastenectví a láska ke svobodné vlasti byla cestou na popraviště, za mříže, do pracovních táborů, na uran... Miladou Horákovou či Heliodorem Píkou počínaje, Josefem Vaškem nebo Dagmar Šimkovou konče.

Je to dlouhá, skoro nekonečná řada ne tisíců, ne desetitisíců, ale statisíců lidských příběhů, u mnoha se ani jména nikdy nepodaří dohledat. Velká část z nich svůj život zasvětila boji proti fašistické zvůli a po bolševickém převratu dále bojovala za to, aby byla naše země svobodná a nesvázaná ve svěrací kazajce a ostnatém drátu.
Přesto, že jde o statisíce lidských osudů, jako by jejich oběti v dnešní době nic neznamenaly. Bolševici mají stále vysoké volební preference, lidé se zcela paradoxně schovávají za výkřiky o svobodě, ale společně s tím ve stejné větě dodají, že přece nemůže někdo mít víc než oni sami, vyřvávají o pošlapávání demokracie a přitom nepřipustí, že by někdo měl jiný názor než oni sami.

Houfně se volá po všemožných regulacích, po tom, že stát se má postarat o práci, o bydlení, o nezakouřené hospody, závidí se těm, kteří mají vyšší platy a plánuje se, jak by se jim jejich výdělky zkrouhly. Jsou slyšet návrhy, aby stát podnikatelům určoval pravidla, aby ošetřil, pokud možno jednotné ceny jejich služeb, volá se po regulaci trhu.

Lidé se dokonce vzdávají jedné ze základních svobod, aby sami s vybrali, kdo bude jejich zástupcem v parlamentu. Volební účast se pohybuje kolem padesáti procent, přesto z průzkumů vychází, že devadesát procent občanů není spokojeno. Proto minimálně čtyřicet procent obyvatel odmítá byť jen přiíjmout zodpovědnost za volbu a zůstávají jen hospodskými kritiky. Tak jako za dob socialismu. Co se vlastně starat. 
Ozývají se otázky typu „na co je mi svoboda, když nemám co žrát?“, často rovnou doprovázené radou „ať mi stát dá na žrádlo a pak si budu užívat svobody“. Dobrovolně se tak velká část národa chce opět odevzdat státu, který by rozhodoval a vedl každý jejich krok v předem určených a poctivě hlídaných mantinelech.

Nemyslím si, že jako celek je tento národ zkažený a že by si svobodu nezasloužil. Zaslouží si ji, už jen kvůli těm, pro které je svoboda hodnotnější než plný talíř, každý rok nový mobil a dovolená na úvěr. Rozhodně si ji ale zaslouží naše děti. Nestavme jim republiku takovou, kde každý z nich bude trubec s předem nalinkovaným životem, každý den plným talířem, dopředu určeným osudem a zákazem přemýšlet.

Článek je řazen do tématického týdne "Svoboda" občanského sdružení ProtiAlt.
Web sdružení ProtiALTFacebook ProtiAlt